Popis kulturní akce Výstava Emy Srncové

EMMA SRNCOVÁ - MACENAUEROVÁ

Narodila jsem se v Praze 22.8.1942. Naše rodina pochází z Plzně, kde jsem také žila do svých 12 let. Můj otec Bedřich Macenauer vlastnil velkoobchod s uhlím a po znárodnění se začal živit svým koníčkem, hudbou. Hrál v Plzeňském kvartetu na violu a po přestěhování do Prahy ho jeho spolužák Jan Werich vzal do orchestru Karlínského divadla, kde jsem nadšeně zhlédla celý repertoár, od operetek až k černošskému muzikálu Porgy a Bess.

Matka Eliška Macenauerová, roz. Egertová, byla v domácnosti až do svých 45 let a potom se trápila v saldokontu Československé keramiky n.p., jako účetní. Na matematiku jsem asi nadaná po ní. Bratr Bedřich je o 13 let starší. Vystudoval AMU, obor dirigent a vrátil se do Plzně, kde pracoval v opeře Plzeňského divadla jako sbormistr a dirigent. Před dvěma lety zemřel.

Se svou rodinou jsem bohužel zažila jen cestu dolů ze „společenského žebříčku“. Otec, který byl v Plzni jednatelem Rotary Clubu, byl často vyslýchán a se svým nemocným srdcem to těžce snášel. To už jsme byli vystěhováni z vily do bytu na Masarykově náměstí (kde jsem také na vlastní oči zažila hysterické ničení sochy T.G. Masaryka při měnové reformě r. 1953. Matka rozhodla ,že se odstěhujeme do Prahy, kde nás nikdo nezná a kde také studoval můj bratr Bedřich. Skončili jsme v jednopokojovém přízemním bytě v Praze – Strašnicích. V předsíni se vařilo na vařiči, v kuchyni bylo klavírní křídlo a velká knihovna přes celou stěnu, v jediném pokoji jsme měli postele rozdělené závěsy. Pro mne to byla spíše legrace vracet se domů oknem rovnou do postele, ale pro mé rodiče to muselo být hrozné. Myslím, že to vše se na nich podepsalo, zemřeli mi skoro zároveň ve svých 63 letech, kdy mě bylo 24 let. Nebyla jsem rozhodně studijní typ, byla jsem násilím předělaný levák. Nyní se dočítám, že mne to mohlo omluvit při mnoha mých školních problémech. Ani jsem od mládí nemalovala, nikdy jsem nebyla ctižádostivý a soutěživý typ. Životem jsem se snažila jít nejmenším odporem, ale osud mi zařídil poměrně rušný život. Nedostala jsem se na gymnázium v Praze, ale do Karlových Varů. Po roce, kdy jsem si užívala svobody bez rodičů, mne vrátili do pražského gymnázia, že prý potřebuji rodičovský dohled.Odmaturovala jsem s odřenýma ušima. Při tělocviku v jedenácté třídě mne vybrali na předvádění módy pro mladé a já se stala manekýnou. Jako manekýna jsem jela předvádět na československou výstavu do ukrajinského Kyjeva, kde na stejném místě hrálo Černé divadlo Jiřího Srnce, který zrovna měnil soubor. Pozval mne na konkurs a já, nejen se scénkou „Pradlenka“, jsem v souboru setrvala celých 20 let. Do nového souboru se mnou nastoupili skoro samí výtvarníci ( Anderle, Balcar atd.) a já jsem teprve ve svých 18 letech začala objevovat „výtvarné umění“.

S divadlem jsme jezdili po celém světě a tak jsem měla možnost vidět galerie od Ameriky, Itálie, Španělska až k dvouměsíčnímu pobytu v Paříži, kde jsme hráli v Theatre de la Renesance a v Olympii. To vše jsem absolvovala s kvalitní výukou a doprovodem. Myslím, že jsem fascinovala své kolegy svojí nevzdělaností a naivitou. Žádnou výtvarnou školu jsem neabsolvovala, zato školu života ohromnou.

Začala jsem malovat, všichni mne chválili, a tak jsem se snažila, jak nejlépe jsem dovedla, což vlastně dělám dodnes.

V roce 1961 jsem si vzala svou první lásku, ing.Vladimíra Navrátila, v roce 1963 se mi narodila dcera Lucie, v roce 1965 jsem se rozvedla, v roce 1966 jsem si vzala Jiřího Srnce,

Roku 1967 se mi narodil syn Jan, roku 1969 dcera Barbora. V roce 1980 jsem se rozvedla, v

divadle už hrála „Pradlenku“ jiná a já jsem se začala živit tím, co do té doby bylo jenom záliba.

V roce 1986 jsem se dokonce vdala potřetí, za Pavla Beránka. Ten před deseti lety zemřel.

Podle přísloví „ Všechno špatné je k něčemu dobré“ jsem našla v malování něco, za co jsem osudu strašně vděčná. Maluji dosud, jak nejlépe umím, snažím se vyprávět úsměvné poetické příběhy a samozřejmě je v nich mnoho i z mého života v Černém divadle, na který, čím jsem starší, stále více a raději vzpomínám. Když vidím na svých výstavách hodně lidí, kteří se usmívají, je to pro mne ta největší odměna.

Je mi 80 let, mám 3 děti, 7 vnuků, 2 pravnoučata a milující yorkšírku Pupi, a tak doufám, že mne ještě nějakou chvíli nezradí moje zdraví a v klidu si to tady užiju.

EMMA

Výstava Emy Srncové v únoru 2023-23 ve Zlíně